První den na cestě

05. 07. 2013

Tak a je to tu. Nejjedodušší a zároveň nejtěžší část cesty je za mnou. Vyjel jsem.

Balení probíhalo do čtvrté hodiny ranní, pak rychle aspoň na chvíli spát a budíček v osm. Dobalit všechno co se večer nestihlo a pomalu se chystat na odjezd.

"Oficiální" odjezd byl z hronovské čajovny, kde se sešlo pár nejbližších, aby mi popřáli vše nejlepší během cesty.

Pak už cesta vedla do Polska na Opole, Katowice, Krakow a co nejblíž k hranicím s Ukrajinou, nebo pokud bude čas, tak až na Ukrajinu. Prvních 130 km jel se mnou jako doprovod táta, takže jsem si vážnost dané situace neuvědomoval. Nicméně jakmile jsem se rozloučil i s ním, bylo mi jasné, že tady už se musím spolehnout sám na sebe a příštích pár týdnů pro mne bude absolutně něčím novým.

Polsko mě nepřivítalo zrovna nejlépe. První zmoknutí přišlo ještě před Katowicemi. Poučení pro příště - za deště musím spojit bundu s kalhotami. Když už je tam zip, tak proč toho nevyužít. Nicméně druhá přeháňka na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát to však nebyl letní deštíček, ale pořádnej slejvák.

Jsem kompletně mokrej. Tohle nezachránily ani nepromokavé vložky do oblečení. Na dálnici stojí voda, nestíhá odtékat. Není na krok vidět. Zastavil jsem pod nejbližším mostem a po minutě přijíždí další motorka, polský pár jede na výlet a jejich nepromoky to taky nezvládají.

Déšť po chvíli přestal a já pokračoval směr Krakow a pak směr Ukrajina. V tom zmatku že jsem celej mokrej, do toho mýtná brána a já jsem neodbočil na Ukrajinu a jel jsem vesele dál, teď už ale špatným směrem. Celá zajížďka trvala asi 40 minut. Nedá se nic dělat, to k cestování bez navigace patří :-)

Asi 50 km před hranicí mě předjel adventure s německou SPZ-kou, chvilku jel přede mnou a pak ukázal, že bychom mohli zastavit a pokecat na benzínce. Proč ne. Z Němce se vyklubal Ukrajinec (Vadim Semkiv), který deset let pracuje v Německu a jede domů za rodiči.

Udělali jsem pár fotek, doporučil mi, abych přespal ještě v Polsku, že prý na Ukrajině to není nic extra a ještě dražší. Ok, nechám si poradit. Sice mě lákalo spaní ve stanu někde za hranicema, ale první den není prostor na hrdinství, toho stanu si ještě užiju dost a navíc ty mokré věci se aspoň usuší a já trochu vyspím, abych mohl zítra ujet aspoň 800 km. Takže jsem společně našli hotel před hranicí. Hlídané parkoviště, internet, jednolůžkový pokoj s koupelnou. Dopisuju článek a už tu pomalu usínám.

Zítra je na plánu Kiev, trochu se tam porozhlédnout a noc strávit přibližně 300 km za Kievem tak, abych v neděli v klidu dojel do Volgogradu.

Bushman
Pinguin
Blueberry