Cesta do Volgogradu

08. 07. 2013

Třetí den začínám asi 80 km za Kievem. Dnes bych se chtěl dostat na ruské hranice (800 km) a možná i za ně. Budíček proto dávám na 5:50 místního času, abych neztrácel příliš čas. Silnice na Ukrajině, alespoň ty hlavní tahy, co jedu já, jsou v naprosté pohodě. Daleko lepší než hlavní tahy v ČR. Pokud cesta není dvouproudová, tak jí hned staví vedle a bude tam příští rok. Takže tomu i odpovídá průměrná rychlost 100 km/h.

Cesta je celkem nuda, pořád jenom rovně, žádný zatáčky. Vždycky jedu tak 150 km, pak na chvilku zastavím, napiju se, a pak zase pokračuju dál. Ani není co fotit. V každém městě je buď tank, nebo dělo, nebo nějaký jiný památník.

Asi v 19 hodin jsem dorazil na benzínovou pumpu, 70 km před Ruskem, tankuji a ptám se, jestli je lepší přespat na Ukrajině, nebo v Rusku. Paní mi radí, abych jel do Ruska, že asi 50 km za hranicí, je ubytování, že je to v pohodě. Dávám si nějaký místní burger a chci vyrazit. V tom koukám, že tu mají wi-fi, takže opět sesedám z motorky, beru do ruky telefon a skypuju domů. V tom ještě vyběhně paní z benzínky. V ruce má tužku a papír a kreslí mi, jak se dostanu na hranice a v jakém městě je to ubytování. Ne, že bych si to neuměl zjistit z navigace, ale tohle je přeci někde jinde, když jsou lidi ochotní a rádi pomůžou. Tak si paní fotím a dávám fotku na Instagram.

Když přijíždím na hranice, je přede mnou asi 10 aut, tak to nevypadá na dlouho. Asi po 5 minutách jsem na řadě, dávám pas, techničák, pán všechno pečlivě kontroluje, zapisuje a po 5 minutách mě pouští dál. To bychom měli, Ukrajinská část je za mnou, teď přijde ta ruská. Vyplňuji jeden formulář, pak dávám pas s techničákem. Mladý ruský celník, který, asi jako jediný zde umí anglicky, se mě ujímá, kontroluje motorku a radí mi, abych chvilku počkal. V pohodě, já nikam nespěchám. Zabere mu to asi 20 minut. Sháněl pro mě anglický formulář. Vyplňuji ve dvou kopiích, dávám paní do okénka, pár razítek a můžu do Ruska.

Jsem rád, že jsem tu, ale už je tma, hledání toho ubytování bude asi horší. Ale co se nestalo. Přímo za hranicemi, když si nasazuji brýle a rukavice, ke mně přijede paní na kole, že jestli prý nehledám ubytování. Nechápu to. Jasně, ona že prý bydlí kousek odsud, že můžu přespat u nich doma, tak ať jedu za ní. To se mi snad zdá a nemůžu tomu uvěřit. Asi po 5 km zastavujeme u jejich domu, vytahují auto z dvorku abych mohl zaparkovat motorku. Beru pár věcí z kufrů a jdu s nimi domů. Paní mi okamžitě ukázala koupelnu, že se můžu vykoupat a ať tu nechám věci, které chci vyprat. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Rusko jsem si představoval všelijak, ale tohle?

Jinak po koupeli jsem dostal večeři, byly i nějaký panáčky vodky, povídání o tom co dělají, co studují děti, co dělám já a náčrt trasy, kam vlastně chci jet. Moc je to nepřekvapilo, protože asi před třemi týdny úplně stejně pohostili pár z Belgie. Jeli oba na jedné motorce, taky BMW 12-ka adventure. Jedou stejnou trasu jako já, akorát s tím rozdílem, že oni od Bajkalu pokračují dál až na konec Ruska do Magadanu. Byl to velice příjemný večer.

Ráno vstávám v sedm. Následuje snídaně a zabalení věcí. Do toho mi ještě jejich syn nabídne, že se mnou půjde k místnímu operátorovi a koupí mi ruskou sim-ku. Paráda. Takže, kdyby Vám volalo ruské číslo, tak to zvedněte. Na tom čísle je i internet, takže v tuto chvíli mám sim-ku ruskou, kazachstánskou, a českou s balíčkem Internet svět, takže pokud bude signál, měl bych být pořád online.

Dnes mě čeká jenom "krátká" cesta do Volgogradu, je to asi 350 km, takže pohoda. Cesta je konečně trochu zajímavější, pár zatáček, kopečků, nic výraznýho, ale proti rovinkám na Ukrajině je to velice příjemný. Jinak, cesta vcelku uběhla rychle. Není to jak na Ukrajině, kde byly policejní hlídky snad všude. Tady jsem potkal hlídku co 100 km, ale zatím mě nezastavili, takže asi jedu v rámci tolerance.

Kolem poledne jsem přijel do Volgogradu, teda na začátek města. Jenom pro informaci, od té značky na místo, kde jsem ubytovaný je to asi 70 km a pořád je to Volgograd. Je to neskutečně roztahané město s absolutně špatnými silnicemi. Za těch 350 km od rána jsem nepotkal jedinou díru, tady jich je tolik, že se jim nedá vyhnout. Jsem na místě, následujících pár dní je mým hostitelem Andrey Nikiforov. Takže na pár dní si teď motorka i já odpočineme a nabereme síly na další dny.

Všechno zatím šlape jak má, akorát už dva šroubky z rozšíření stojánku se mnou nepokračují, takže to budu muset pořešit, zatím asi narychlo stahovací páskou, pak možná lepším šroubkem, nebo přivařením na stálo :-)

Bushman
Pinguin
Blueberry