Peklo v Uzbekistánu

13. 07. 2013

Den s pořadovým číslem devět. Vstávám kolem sedmé, balím motorku a vyrážím. Plán na dnešek je navštívit Aralské moře, udělat pár fotek a pak jet směr Buchara. Včerejší hranice jsem přejel, od té chvíle v Uzbekistánu po benzínce ani památky, takže první, co hledám je benzín.

Když přijíždím k něčemu, co vypadá jako benzínka, mává na mě personál a vysvětluje, že tady benzín nemá, že jenom plyn, ale jeho kolega naproti přes ulici, že prý benzín má. Tak otáčím motorku a jsem na benzínce. Ptám se na benzín a odpověď zní, že nic nemá. Po pár minutách mi však přislíbí dvacet litrů za cenu, jež je skoro dvojnásobná oproti tomu, kolik by tu měl benzín stát. Nicméně nemám moc na výběr, v nádrži nic není, tak platím.

Vyrážím k Aralskému moři. Je to taková horší cesta, nicméně pořád asfaltka. V poledne jsem ve městě Muynak, kupuji si nějakou vodu, sušenky a zmrzlinu. Je tu vcelku vedro, ale zatím jenom 36 stupňů. K vrakům lodí je to asi 10 minut cesty, takže menší občerstvení a jdu do toho. Vidím první vraky, neváhám a jedu k nim. Okamžitě zjišťuji, že to nebyl nejlepší nápad. V písku padám a pravá noha mi zůstala pod motorkou. Nicméně z písku jsem nohu zpod motorky vytáhnul a zvedám se. Odstrojuji motorku a zvedám i ji. Je to asi ještě 50 metrů k lodím, tohle mě neodradí, k těm lodím dojedu. Dojel jsem, rychle udělat pár fotek a chci odjet z tohoto písečného pekla. Cesta zpět mi trvala asi půl hodiny, několikrát jsem motorku zahrabal, nicméně zpět na tvrdý podklad jsem ji dostal bez pomoci.

Když se vracím pro věci, vidím jak k motorce přijíždí dva kluci na motorce a ještě jeden v autě. Jdu zpět, následují již běžné otázky odkud jsem, kolik to stojí, kolik dní jsem na cestě a kam pokračuji. Nakonec mi ještě pomůžou donést věci zpět k motorce. Přesunuji se na turistické parkoviště na kopci, je tam jakýsi památník a jsou z něho vidět další lodě. Nikdo tu není a tak dávám malou pauzu a obědvám rozteklé sušenky.

Odjíždím od Aralu, cestou zastavuji asi u deseti benzínek, ale pořád nic, benzín prostě není a když se zeptám kde je, odpověď nikdo nezná. Vracím se k městu, ze kterého jsem ráno vyjel. Zastavuji u prodejny, kupuji vodu a místní hoši mě nechali jít na jejich pc na internet. Zjišťuji, kde by se dalo v Buchaře přespat a vyrážím tam, tady nemají benzín, takže se mi tu nelíbí. Kupuji dalších podpultových 10 litrů něčeho a mířím směr Buchara.

Přijíždím k městu Nukus, je tu velká benzínka a tak zkouším štěstí. Je tu opět jenom plyn, nicméně podnikavý Uzbek mi nabídl 15 litrů za 1000 Rublů ( 40 Kč za litr ), no nemám na výběr, takže kupuji opět předražený benzín a spěchám odsud pryč, ještě si kupuji vodu a vyrážím z města.

Znovu jsem byl o pár km/h rychlejší, než je tady povoleno a pánové v uniformě mě zastavují. Už nemám moc uzbeckých peněz, protože jsem nepočítal s trojnásobnou cenou benzínu a tak jediný na co slyší jsou dolary. Tentokrát však pokuta za 40 dolarů. Teď už jsem opravdu vytočenej, fakt se mi tu nelíbí a chci pryč.

Jenže to nejlepší mě ten den teprve čekalo. Cesta byla vcelku nová, míjím kamenolom, ze kterého jezdí spousta náklaďáků a vozí kámen. Chci si přenastavit kameru a v tom vidím něco na silnici. Rychle chytám řidítka ale už je pozdě se tomu vyhnout. Přesně to trefím předním kolem, rána jako z děla. Zastavuji u krajnice. Tohle není dobrý. Jdu se podívat na přední kolo, je prázdný. Sedám si na silnici a přemýšlím o dnešku, dnes mi opravdu nepřejí. Nicméně za pár minut projíždí kolem auto, zastavuji ho a žádám o pomoc. Kluci neváhají ani vteřinu. Sundáváme kolo a zjišťujeme co se vlastně stalo. Pneumatika má díru, ale co je horší je ohnutý ráfek. Chvilku se snažíme malým kladívkem přes gumu spravit ráfek ale absolutně bez výsledku. V tu chvíli zastavují náklaďáky s kamením a jdou nám pomoct. Přinášejí trochu větší kladiva. Asi po dvaceti minutách bušení do ráfku se už pneumatika udrží na ráfku. Zalepuji díru, nafoukneme kolo pomocí náklaďáku, kolo zpět na motorku a testovací jízda. Všechno vypadá v pohodě. Aspoň že tak.

Hledám ubytování, opět se ptám v krámku u cesty. Zastavuje u mě týpek, ukazuji mu defekt na předním kole a nabídl se, že mi ukáže, kde se dá přespat. Dovede mě do čajchany, okamžitě dostanu večeři, čaj, rajčata a kolu. Tak tohle jsem teď potřeboval, sním co můžu a usínám v oblečení u stolu.

Ráno mi ještě majitel pomůže koupit uzbeckou sim-ku, když se ptám na účet za noc a večeři neváhá ani vteřinu a nechce nic, byl jsem jeho host.

Bushman
Pinguin
Blueberry