Pryč z Uzbekistánu

16. 07. 2013

Dnes je na plánu dojet konečně do Buchary, asi 400 km. Moje zápisky v deníku jsou vcelku strohé. Jenom informace o tom, kde a kolik litrů se mi podařilo nakoupit. Během cesty je několik Check-pointů, minuta až dvě otázek a můžu pokračovat dál.

Konečně jsem v Buchaře, den předem jsem si našel hotel, tak jedu tam. Ubytovávám se, volám domů a konečně si trochu odpočívám. Večer se jdu podívat do města. Bohužel všechny památky se v 8 hodin zavírají, takže ani tohle mi nevychází. Není tu benzín a nejsou tu ani bankomaty. Uzbekistán mě tu prostě nechce. Takže zpět na pokoj, napsat nějaký článek a spát.

Na další den je naplánovaná cesta do Dushanbe do Tadžikistánu. Ráno dostávám výbornou snídani a odjíždím z hotelu lehce po osmé. Cesta je opět v pohodě, za čtyři hodiny jsem v Samarkandu. Zastavil jsem u nějakého pomníku, beru foťák, abych udělal dokumentaci a v tom ke mně přichází mladík. Anglicky mi vysvětluje, že tady by se parkovat nemělo, ale nabídl mi, že mi ukáže alespoň nějaký památky, ať si hodím motorku na parkoviště kousek odsud. Parkoviště bylo přímo naproti Registanu. Šli jsme se tam podívat, nicméně paní u kasy chtěla vstupné a jejich peníze už jsem neměl. Zkouším se ještě Romize zeptat na baterie, jdeme spolu do obchodu, ale ceny jsou výrazně přemrštěné. Výsledkem toho všeho je asi tří hodinový skluz oproti plánu. Romiz mi však nabídl, abych u něho dnešní večer přespal, že mi ukáže město večer. Nabídku rád přijímám, protože kdybych teď vyrazil, do Dushanbe bych se dostal za tmy a to se mi nechce.

Oddělávám zadní batoh, sedáme na motorku a jedeme k němu domů. Pak mě pozve na šašlik, kupuje pro mě pivko a spokojeně kolem páté odpoledne usínám na dvě hodinky. Následuje cesta do centra, bereme taxík. Cena je fixní, 15 Kč na osobu libovolně po městě. To je hodně fajn. Procházíme městem, dělám večerní fotky památek a jedeme zpět.

Ráno vstávám kolem sedmé, snídaně už na mě čeká. Poté už jenom pár fotek na rozloučenou a já odjíždím směr hraniční přechod do Tadžikistánu. V tu chvíli mi otec Romize říká, že hraniční přechod je zavřený. No je to ze Samarkandu asi jenom 40 km, tak to aspoň zkusím. Je opravdu zavřený, takže musím dnes místo 200 km najet asi 450. No nedá se nic dělat. Znechuceně projíždím Uzbekistánem. Proč mě ta země alespoň nenechá odjet. Opět mám v deníku pouze záznamy o tankování. Poprvé jsem našel funkční benzínku. Beru benzín za všechny uzbecké peníze.

Cesta začala být konečně zajímavá, první serpentýnky ale já jsem z toho všeho tak otrávený, že si to ani neužiju. Check-pointy zde byly co 50 km, nicméně asi 150 km před hranicemi chtěli poprvé evidovat pas. Takže zastávka na delší dobu. Alespoň jsem se seznámil se skupinkou ( Fin, Švéd a Němka) jedoucí v taxíku z Dushanbe do Samarkandu. Když jdu k motorce, vidím u ní stát další cestovatele. Je to parta horolezců jedoucí z Anglie v terénním autě do Tádžikistánu. Dáváme se do řeči a až na hranice jedeme společně.

Uzbecká strana zavírá hranice v 19 hodin, byl jsem úplně poslední, koho ten den pustili. Alespoň že tak, další den v téhle zemi bych asi nedal. Tady to bylo vcelku rychle, půl hodinky a jede se k Tádžikům. Tam měli kluci trochu problém. Vízum sice mají na 30 dní, ale auto může zůstat jenom 15 dní. Pokud to chtějí prodloužit, musí zaplatit. Otázkou však zůstává kolik. První celník říká 25 dolarů, druhý 20, třetí že to nejde a čtvrtý 70. Nikde to není napsaný a kluci to z principu nechtějí zaplatit. Situace se vyřešila až po několika hodinách, kdy na hranice přijel další úředník a spolu se to pokusí následující den vyřešit. V tu chvíli už je opouštím. Jedu do města hledat ubytování. Cestou zastavuji u benzínky, berou tu karty. Paráda. Takže beru plnou nádrž. Přijíždím do Dushanbe kolem druhé ráno. Beru první hotel, který jsem viděl. Personál jsem evidentně vzbudil, takže jsou velice příjemní. Dnes to byl opět perný den, takže okamžitě usínám.

V Dushanbe chci zůstat až do pátku, abych se trochu připravil na následující dny. Trochu si odpočinout a připravit motorku.

Bushman
Pinguin
Blueberry