Ruskem až k Mongolsku

11. 08. 2013

Ještě se v jednom odstavci zmíním o mém zdržení v Kazachstánu. Soud byl naplánovaný na jedenáctou hodinu, začal ale o půl hodinky později. Problém tedy byl, že jsem si nezkontroloval vízum a to mi vypršelo 2. srpna. U soudu se mě ptali, proč jsem tedy v Kazachstánu tak dlouho. Nakonec jsem se vymluvil na poruchu motorky, kterou jsem doložil dokladem ze servisu v Astaně. I sama soudkyně se hodně divila, že chci raději zaplatit, místo toho, abych si šel na jeden den sednout do vězení. Nicméně jsem zaplatil a už jenom zbývalo dostat nové vízum, abych mohl opustit Kazachstán. Během té chvíle mě paní z imigračního pozvala k sobě domů na oběd, protože oni přes oběd ( 13 - 15 ) nepracují. Uvařila brambory s jehněčím masem. Pak jsme se přesunuli zpět na služebnu, rychle jsem dostal vízum do pasu a mohl jsem vyrazit.

Kazachstán se se mnou nerozloučil zrovna příjemně. Ještě na hranicích, při prohlídce věcí, si jeden celník vyhlédl nůž, který jsem dostal od Fíka, a během pasové kontroly mi nůž vzal z motorky. Všimnul jsem si toho až před Ruskou celnicí, ale vrátil jsem se, a celník mi nůž vracel s prosbou, jestli bych ho s ním nevyměnil, nebo mu ho neprodal. Jasně že ne. Tak to bychom měli, ať už jsem z toho Kazachstánu pryč. Rychle zpět k motorce. Ruská celnice proběhla velmi rychle a já jsem mohl vyrazit na Barnaul. Čekalo mě 400 km a bylo osm hodin večer, takže jsem věděl, že větší část cesty bude za tmy. Co jsem nevěděl bylo, že více jak 200 kilometrů bude za deště. Hned za hranicemi jsem jel špatně, a pak ještě jednou, takže se cesta protáhla o dalších 50 km.

Do Barnaul jsem přijel o půl druhé ráno, celý zmoklý a unavený. Měl jsem domluvený CouchSurfing. Díky internetu v telefonu jsem byt našel vcelku lehce, dostal jsem večeři a mohl jsem jít konečně spát. Ještě večer jsem napsal Turkovi, jak to vidí, v kolik ráno vyrazíme z Barnaul. Ráno jsem si přečetl, že chce ještě jeden den zůstat, takže jsem se v posteli jenom otočil a spal dál. Během dne jsem se prošel trochu po městě a vybral nějaké Rubly. Další den ráno už mě Marco čekal ve svém hotelu, kde jsme měli sraz. Domluvili jsem se, že opustíme město společně v deset ráno. K hotelu ještě přijel Roberto (Ital, kterého jsme potkali v Oši). Takže nakonec ve třech vyrážíme z Barnaul do Mongolska.

Odpoledne jsme v Altaji. Příroda je tady nádherná. Mraky se tu vcelku honí, ale déšť je vždy jenom pár minut a velmi slabý. K večeru hledáme, kde bychom mohli přespat. Nacházíme kemp, kde mají chatky a jednu dokonce pro tři, takže ji bereme. Je tu narozeninová párty. Zvou nás dovnitř a okamžitě dostáváme jídlo. Rýži s jehněčím a na zapití je tu vodka. Večer se pak ještě dělá vepřový šašlik. Opět jsem se přesvědčil, že Rusové jsou opravdu pohostinní.

Ráno vyrážíme kolem deváté, chceme zkusit přejet hranice. Má poslední informace je, že hranice by měla být otevřená i o víkendu. Cesta je nádherná, stavím každou chvíli, dělám spousty fotek a videí.

Cestou stále potkáváme auta Mongol Rally, což nám dává naději, že hranice je otevřená. Při příjezdu však zjišťujeme opak. Dnes do Mongolska opravdu nedojedeme. Takže se obracíme a jedeme zpět 40 km do nejbližšího města, kde můžeme dokoupit jídlo a ubytovat se.

Zítra to příjde, zítra budu v Mongolsku. Určitě chci zítra dojet do městal Olgij, kde chci koupit sim-ku místního operátora a vybrat nějaké mongolské peníze. Sice neznám pokrytí, ale doufám, že alespoň ve větších vesnicích bude telefonní signál a že internet budu mít dřív než v Ulanbátaru.

Bushman
Pinguin
Blueberry