Cesta do Fezu

15. 10. 2014

Aby to nebylo tak jednoduché, musí se většina věcí změnit. Takže den odjezdu se posunul z pátku na sobotní ráno. Abych se přiznal, ranní vztávání mi moc nešlo, takže jsem vyrazil z Prahy kolem deváté.

Následovalo nudných 890km, našel jsem si super místo na spaní, zapadlý kus od cesty. Asi zas tolik zapadlý nebylo, když za deset minut přijel pán v traktoru, vyložil větve a jinej materiál a zapálil, takže jsem to měl i s ohýnkem. No nic, šel jsem spát. K ránu začalo pršet, takže jsem sbalil mokrý stan a vyrazil na dalších 758 km. Alespoň, že na konci dne jsem si udělal radost a jel navštívit Andoru. Byl jsem tu před mnoha lety a upřímně si z toho nic nepamatuji, takže takové obnovení vzpomínek. Ke vší smůle opět začlo pršet, zastavil jsem na benzínce, abych se podíval do mapy a v tom přijela motorka, stará BMW z roku 1977. Pán se zeptal, zda něco nepotřebuju, odpovím, že jenom hledám nějaký ubytování a na to mi odpovídá, že po 10 minutách cesty je hotel, noc za 27 Eur včetně snídaně, garáže a internetu. No co víc si takhle v noci, zmoklej na motorce můžu přát. Nakonec se z pána vyklubal majitel hotelu.

Ráno vsátávm po sedmé, rychle na snídani a vyrazit. Tento den jsem ujel nejvíc, 927 km. Celou dobu strašná nuda, občas déšť, občas sluníčko. Teploty se střídaly od 10 do 20 stupňů. Poprvé jsem na motorce vyzkoušel něco poslouchat. Stáhnul jsem si do mobilu podcasty Kolama dolů a celý dny na dálnici poslouchal. Večer, když se začalo stmývat, začal jsem se ohlýžet, kde složím hlavu. Nakonec padla volba na nedaleký kopec, ze kterého byl nádherný výhled na okolní krajinu. Cesta byla hlíněná, ale nic co by nešlo. Během pár minut byla tma, takže jsem nestihl udělat ani fotku a šel jsem spát. O půlnoci mě probudil prudký déšť, pak se k němu přidal i vítr a já usnul až kolem čtvrté. Na šestou hodinu jsem měl budík, protože jsem chtěl vyrazit co nejdřív, abych stihnul trajekt v rozumném čase z Algeciras do Ceuta.

Abych to trochu zkrátil, po nočním vydatném dešti se samozřejmě hlíněná cesta změnila na nesjízdnou bahnitou nekonečnou cestu, která mi zabrala více jak hodinu a přitom to bylo jenom něco málo přes sto metrů. Několikrát jsem hodil motorku na zem, přední kolo se zablokovalo, přední přídavný blatníček jsem musel odstranit, pak už se to tolik nezanášelo. Takže hned z rána o zábavu postaráno. Celý od bláta jsem vyrazil na cestu a opět začlo poprchávat. Na benzínce jsem sebe i motorku alespoň trochu opláchnul vodou a mohl jsem pokračovat. Čím víc se člověk přibližoval přístavnímu městu Algeciras, tím víc se u cesty objevovali prodejní místa na trajekty. U jednoho jsem zastavil a koupil si lístek na trajekt, paní mi řekla, že jede každou hoďku a půl. Zbývalo mi asi 120km a měl jsem trochu přes hodinu času. Stihnul jsem to jen tak tak, abych nemusel čekat na další. Na trajektu jsem potkal člověka, který na kole najel bezmála 100 tisíc kilometrů, víceméně dvakrát kolem světa a teď se jede podívat do Maroka. Hodně zajímavý povídání.

Město Ceuta je sice na Africkém kontinentu, ale je součástí Španělska, takže celní procedůra následovala až za hranicemi města. Celý jsem to zvládl za půl hodinky s pomocí dvou pánů, který si na konci řekli 20 eur každý, takže jsem jim dal 10 eur dohromady. Je pravda, že mi v tom zmatku pomohli a nějak jsem s tím už dopředu počítal. Hned za hranicemi jsem si koupil sim-kartu s internetem a vybral Marocké Dirhami a vydal se na cestu do města Chefchaouen [šefšauen]. Cesta byla celou dobu asfaltovaná, místy novým povrchem. V průvodci jsem si našel ubytování, které samozřejmě nikdo nezná, když jsem ho s pomocí místních po hodině našel, zjistil jsem, že samozřejmě není možné nikde nechat motorku. Alespoň, že kluci kteří mi pomáhali mi našli jiný místo a ještě zajistili hlídané parkoviště pro motorku. Takže po hodině běhání v úzkých uličkách jsem konečně mohl sundat moto oblečení a jít se ubytovat. Ještě mi zbývalo zprovoznit simku, zeptal jsem se přímo v hostelu a pán mi obětavě zajistl někoho, kdo mi s tím pomůže. Takže jsme šli přes celé město do krámku s telefony, kde mi ochotný prodavač zprovoznil net a nahrál kredit do simky, takže opět v pohodě.

Dnes ráno jsem vstal kolem sedmé, ale stejně jsem se z města nevyhrabal před devátou. Cílem pro dnešek bylo město Fez a cestou se stavit podívat na rujny Volubilis. Co mě při cestě překvapilo bylo množství policejních hlídek měřících rychlost. Doma nevidím hlídku jak je rok dlouhej a jenom za dnešek jsem jich tady napočítal asi pět. Přímo ve Fezu jsem měl vyhlédnuté ubytování, které mi doporučil zkušený cestovatel Jarda Šíma. Penzion Dalila hned za branami mediny. Takže žádné velké hledání, šel jsem na přímo a cena velmi přijatelná. Ubytoval jsem se a vyrazil na bazar, kde jsem pořídil pár drobností, které mi zaberou asi polovinu kufru, takže přemýšlím, co tu nechám, abych se vůbec sbalil.

Zítra budu pokračovat směrem k poušti. Zatím jsem nejel offroad ani metr, takže bych to rád změnil. Další článek snad za dva až tři dny. Zatím jsem si tady všimnul pár věcí. Každý rád pomůže a když né on, tak jeho kamarád určitě a drobný poplatek nikoho neurazí.

Bushman
Pinguin
Blueberry