Hory, průsmyky a pláž

28. 10. 2014

Ráno vztáváme s mými novými kamarády, dopřáváme si snídani a vyrážíme asi na nejvíce navštěvované místo v Maroku, soutěsky Todra a Dades. Cestu nám zpříjemňuje asi 10 kilometrů lehkého off-roadu, ale pak už je to jenom asfalt. Kolem jedenácté přijíždíme k první soutěsce. Fotím ikdyž jsem takových fotek viděl spousty a pokračujeme dál, chceme udělat takové kolečko a přijet do druhé soutěsky ze severu. Cesta se po chvíli změnila a opět to byl takový lehký off-road, vyjeli jsem až do výšky 2910 metrů nad mořem, kde byl nádherný výhled na okolní hory. Pak už jen cesta dolů, zpět na asfalt a projet druhou soutěsku, tam už žádné překvapení nebylo.

Trochu jsme se cestou zapovídali s ostatními cestovateli a tak jsme jen tak tak stihli dojet do Ouazazate za světla. Cestou na večeři už mi nebylo úplně dobře, měl jsem trochu zimnici, ale večeři jsem ještě snědl. Celou noc a následující den v křečích žaludku. Bez jakéhokoliv jídla jsem ráno nasedl na motorku. K naší tříčlenné skupince přibyl ještě Němec na Harleyi a tak ve čtyřech vyrážíme směr Ait Ben Haddou. Městečko zapsané na Seznam světového dědictví Unesco. Mimo jiné se tu natáčelo mnoho filmů mezi které patří např. Gladiátor. Během procházky po městě se mi udělalo tak špatně, že to jediné, co jsem zvládl bylo, si sednout. Bohužel, na nějaké další prohlídky jsem neměl dostatek sil. Půl hodiny jsem čekal na schodech a pak se pozvolným krokem vydal k motorce, abychom společně vyrazili směr Marakéš.

Následující trasu vybral jeden ze Švýcarů, byla to ta delší, za to horší cesta. Kvůli Harleyi průměrná rychlost nepřesáhla 40 km/h a tak jsem dokázal přemýšlet jenom nad tím, jak mi je špatně. Po hodině jsem zastavil, že takhle dál nemůžu. Následovalo půl hodinové rozdýchávání a nakonec jsme se dohodli, že zkusíme najít nejbližší hotel, kde se budu moci dát dohromady. V tu chvíli jsme se rozdělili na dvě skupinky. Já s jedním Švýcarem a ve druhé byli pomalejší ze Švýcarů a Němec. Naši malou skupinku jsem vedl a jako by mě polila živá voda, nastavil jsem dost rychlé tempo a začal si užívat cestu. Konečně jsem mohl zapomenout na svůj bolavý žaludek. Mezitím jsme takto ujeli asi 30 km a mě bylo jasné, že pokud chci dojet do Marakéše musím jet trochu ostřeji. Takže plán s hledáním hotelu padá, říkám to Švýcarovi, ten čeká na druhou skupinu a já jedu sám směr Marakéš. Cestou si ještě zazávodím se skupinkou na ostrých KTM a dorážím do města kolem šesté. Kontakt na místí ubytování jsem měl od kluků, takže nebyl žádný problém. Cestou na ubytování jsem si ještě stihnul dát grepový a pomerančový džus, první nápoj, který jsem ten den vypil. Po hodině se setkávám s ostatními a večer si společně jdeme prohlédnout zdejší náměstí.

Směsice zvůků, vůní, barev a lidí dělá z tohoto místa neobyčejný zážitek, který nejde dostatečně popsat. Každý kdo tu byl minimálně jednou ochutnal džus připravený z pomerančů, nebo červeného grepu. Já jsem za ten večer vypil asi 4. Chodí zde spousta lidí a žebrá, ale místní nám říkali, že jim v žádném případě nikdy nesmíme nic dát. Je zde spousty "restaurací". Takových stánků, kde sedíte na lavici u stolu spolu s dalšími 10 lidmi. Každá taková restaurace má specifický jídelníček a každá má několik "naháněčů". Lidí, kteří se vás snaží nalákat, někdy až dosti otravným způsobem. Pro mne ale škoda, že tento den jsem nemohl ochutnat nic ze zdejší kuchyně, snad někdy příště.

Ráno jsem si trochu pospal a vyrazil jsem se zpožděním (už sám) do města Essoira, které je na pobřeží. Cestou jsem zažil i 38 a půl stupně, ale jakmile jsem se začal blýžit k oceánu, teplota šla rychle dolů a zastavila se na příjemných 27 stupních. Tady jsem chtěl vyzkoušet jedinné a to vykoupat se v moři. Takže kolem páté beru na sebe plavky a do ruky ručník a vyrážím k moři. Podle lidí na pláži mi bylo jasné, že voda není úplně nejteplejší. V moři je hrstka lidí a pár lidí v neoprénu na kitu. To mě ale neodradí a pouštím se do vln. Moře mělo odhadem kolem 16 stupňů, takže na nějaké velké koupání to nebylo. Udělal jsem dvě tři tempa a šel se ohřát na pláž. Cestou zpět na ubytování jsem ještě prošel staré město a vyhlídnul jsem si kam půjdu na večeři. Po sprše a krátkém odpočinku tedy vyrážím do italské restaurace, kde si dávám první jídlo po dvou dnech a to špageti carbonara a jako závěr volím palačinku s nutelou a banánem.

Většinu věcí, které jsem tu chtěl vidět, nebo zažít už mám splněnou a můžu tedy s klidným srdcem vyrazit směr Evropa. Čeká mě nějakých 900 km Marokem a pak 2800 km Evropou, takže o zábavu postaráno. Cestu Marokem volím ještě chvíli podél moře, aby se bylo ještě chvíli na co dívat a pak už jenom dálnice. Ano i v Maroku jsou dálnice a dokonce se na nich platí mýto. Po pozdním startu odpoledne zjišťuji, že dnes to do Španělska nestihnu a tak volím již prověřené místo a tím je městečko Chefchauen kam dojíždím už za tmy kolem deváté večer. Zkušeně nacházím hlídané parkoviště a jdu do hostelu, abych se ubytoval a vyspal se před dlouhým přejezdem zítra. Pokračuji v italské kuchyni a dávám si k večeři pizzu.

Bushman
Pinguin
Blueberry